Náš mozek nedokáže zaznamenávat vzpomínky objektivně

Dva odlišní lidé si nikdy nebudou vzpomínat rovněž na tutéž událost.

Mozek nedokáže zaznamenávat s dokonale objektivní precizností minulost. Do velké míry to souvisí s tím, že nedokáže ani objektivně prožívat přítomnost.

To, jak vnímáme jednotlivé události a lidi v našem životě, do značné míry závisí na naší osobnostní struktuře. A ta je u každého člověka jedinečná.

Dána jeho genetickou výbavou, zkušenostmi a vnějšími vlivy z minulosti i přítomnosti. Originalitu naší paměti nám občas připomenou ti, se kterými jsme se dlouho neviděli, například bývalí spolužáci.

Po letech se uvidíte na srazu a začnete vzpomínat na období, řekněme, před dvaceti lety, kdy jste maturovali. Po chvíli zjistíte, že každému z vás zůstaly v paměti úplně jiné útržky vzpomínek.

Pro někoho bylo možná toto období velmi šťastné, neboť právě prožíval první lásku, jiný v něm řešil rozvod rodičů, jednu z největších traumat svého života. Po letech zůstaly v jejich paměti dva zcela odlišné zážitky téže reality.

S tímto problémem se často potýkají i vyšetřovatelé trestné činnosti. Pokud vyslýchají například pěti svědků téže tragické události, obvykle mají k dispozici pět různých verzí scénáře, podle kterého se pravděpodobně odehrála.

Hledat objektivní průniky různorodých výpovědí často vyžaduje množství mravenčí práce, která občas, pokud se svědci nedokážou shodnout v základních faktech, skončí ve slepé uličce.

Jak vzniká paměť
Lidská paměť nevzniká jako kancelářský obal na spisy, ve kterém jsou jednotlivé události důkladně uloženy v přesně určeném pořadí. Připomíná spíše chaotický internetový román, který každou chvíli mění dějovou linii.

Jeho základní příběh se stále přizpůsobuje tomu, co aktuálně prožíváme, aniž bychom si to uvědomovali. Člověk, jehož právě opustil partner má obvykle tendenci vzpomínat si na bolestivé okamžiky svého života, jeho paměť připomíná tragédii plnou proher a pádů.

Naopak ten, kdo právě prožívá fázi vášnivé zamilovanosti, má tendenci vzpomínat si spíše na pěkné okamžiky, jeho paměť se podobá romantickému románu z devatenáctého století, plného poetických scén a vznešených filozofických úvah.

Občas náš příběh z minulosti trochu pozmění jiní lidé. Například matka, která vám připomene, jak rádi jste v dětství kreslili. Skutečnost, kterou jste léty vytiskli z paměti jako nepodstatnou, protože jste se rozhodli studovat matematiku a ubírat úplně jiným směrem, najednou znovu ožije ve vaší paměti.

Samozřejmě, s velkou pravděpodobností jinak, než ve chvíli, kdy jste ji skutečně prožívali. Dnes jste totiž zcela jiný člověk, než když jste měl osm nebo deset let. I když vzpomínky z dětství a mládí obvykle patří k těm, které zůstávají nejdéle živé.

Tvrdí to i nizozemský profesor psychologie z univerzity v Groningenu Douwe Draaisma, který o lidské paměti napsal několik mezinárodně známých bestsellerů.

Tři z nich vyšly v českém překladu pod názvy Metafory paměti, Šíp času a Proč život ubíhá rychleji, když stárneme. Podle jejich autora si nejlépe pamatujeme chvíle z dětství a raného mládí, neboť člověk má tendenci ukládat vzpomínky na extrémní situace se silným citovým zabarvením – bez ohledu a to, zda jsou dobré nebo špatné.

Dětství versus dospělost
V mládí je takových okamžiků v našem životě mnoho, neboť mnoho věcí zažíváme poprvé, proto je vnímáme jako nové a neobvyklé. První láska, první zklamání, hledání profesionálního uplatnění – to všechno jsou silné momenty, na které se nezapomíná.

Dokonce ani s pokročilým věkem. Oproti nim vyznívají rutinní roky dospělosti, plné práce, spoření na domácnost a výchovu dětí jako velká nuda. Proto na ně obvykle v důchodu více zapomínáme a snáze si vzpomínáme na události z dětství a mládí, ačkoli jsou mnohem vzdálenější v čase.

I když i v dospělosti občas přijdou silné momenty, které se jen tak lehce nevymažou z paměti. Svatba, narození dítěte, úmrtí rodičů. Je jich však podstatně méně než na začátku života. Čas, který uběhne mezi nimi se ztrácí v šedé mlze zapomnění. Je to tak dobře nebo špatně?

Selekce mozku
O tom, co v naší hlavě zůstane a co se definitivně vymaže, rozhodují procesy naší krátkodobé a dlouhodobé paměti. Přitom má prioritu to, co je nezbytné pro přežití – heslo k vašemu internet bankingu, jména spolupracovníků, místo, kde jste dnes ráno zaparkovali.

Tato fakta spadají do sféry krátkodobé paměti a mažou se z ní ve chvíli, kdy ztrácejí na aktuálnosti. Má to svoji logiku. Představte si, že byste si po práci potřebovali vzpomenout, kde jste zaparkovali a v hlavě by se vám vynořovala různá parkovací místa, která jste využili za poslední rok.

To by bylo velmi matoucí a nepraktické. Pokud jde o fakta uložená v dlouhodobé paměti, tam spadají především významné události, které výrazně formovaly náš aktuální pohled na svět. Příjemné i nepříjemné.

Setkání se silným citovým podtónem, informace, které otřásly našimi dosavadními názory, vše, co nás nějakým výrazným způsobem ovlivnilo a naučilo něco nového.

I fakta z této databáze se však mohou lety ztrácet, nebo se naopak nečekaně vynořovat ze zapomnění. Například když nám nějaká momentální situace připomene úsek z dávno pohřbené minulosti.

Lidé se stále snaží vědomě ovlivňovat tento proces. Píší si deníky, zakládají fotografie. Dělají to ve snaze zachytit zrnka minulosti, navždy je uchovat na papíře, ve fotoalbu nebo v počítači.

Douwe Draaisma ale tvrdí, že takové aktivity nezvyknou mít očekávaný efekt. Jeho klienti, kteří si psali deník a poté se z nějakého důvodu rozhodli přečíst si několik let staré stránky, tvrdili, že mají pocit, jako by je napsal někdo jiný.

Nedokázali si vzpomenout na okolnosti, které je vedly k jejich napsání. Podobně to funguje i se starými fotografiemi.

Mohou vám připomenout jak jste vypadali před deseti lety, nebo co jste v daném momentě přežili, ale když si budete chtít vzpomenout na to, co se stalo bezprostředně předtím nebo poté, nedokážete to.

Zdá se, že ovládnutí paměti je něco, co v dohledné době zřejmě nedokážeme. A tak nám nezbývá nic jiného, než se spolehnout na zázračné a tajuplné procesy, které se právě odehrávají v našich mozcích.

Návrat ke stínům z minulosti
Příjemné vzpomínky nezvyknou mít škodlivý efekt. Naopak mohou působit dokonce i léčivě, například u některých pacientů s depresí, kteří mají tendenci posuzovat vše, co se kolem nich děje pesimisticky.

Když se v jejich paměti podaří vyvolat pozitivní zážitek z minulosti, může to mít terapeutický účinek. Horší je to s vyrovnáváním se s tíživými negativními vzpomínkami.

Občas se stává, že jejich mozek v jakémsi pudu sebezáchovy záměrně vytěsní z paměti, to se však u většiny lidí stává jen velmi výjimečně. Odborník na lidskou paměť, nizozemský psycholog Douwe Draaisma tvrdí, že mnohem častějším problémem je, že se traumata z minulosti opakovaně vracejí.

Existují různé terapeutické postupy pro vypořádání s temnou minulostí, ne vždy však bývají úspěšné. Například záměrné vyvolávání negativních vzpomínek může způsobit, že člověk je jimi ještě více traumatizován a navzdory velké snaze je nedokáže přijmout.

Podobný efekt mohou mít i skupinová sezení s podobně postiženými lidmi, kteří prošli stejným traumatickým zážitkem. Někomu mohou pomoci najít potřebný nadhled, jinému naopak ještě více zhoršit psychický stav.

Mnozí lidé přicházejí na terapii v naději, že se jim podaří vymazat temnou stránku své minulosti. To je ovšem naprosto nemožné.

„A je to tak správné,“ tvrdí Douwe Draaisma a dodává: „Jako bychom mohli ocenit to dobré v našich životech, kdyby to neexistovalo v protikladu s tím, co pokládáme za špatné? Dobré vzpomínky existují vždy jen v kontrastu s těmi negativními.

Kdybychom z naší paměti vymazali to, co považujeme za nepříjemné, zůstal by nám jen prázdný a nudný život.“

Tip redakce: Zdraví je to nejdůležitější co máme, načerpejte inspiraci jak se o své zdraví správně starat.